Ty mně – já tobě – Vzdělávací – Dobré zprávy o zvířatech

„To, co lidé obvykle nazývají přátelstvím, je v podstatě jen spojenectví, jehož účelem je vzájemné zachování výhod a výměna dobrých služeb; i to nejnezištnější přátelství není nic jiného než obchod, v němž naše sebeláska vždy očekává, že něco získá.“ (La Rochefoucauld)

Možná se francouzský spisovatel, dvorní dandy a rebel mýlil ohledně lidí. Pokud se ale jeho aforismus aplikuje na zvířecí říši, pak s největší pravděpodobností nebudou žádné výjimky.

Krab poustevník a sasanka

Nejběžnějším příkladem vzájemně prospěšné spolupráce ve světě zvířat, který zaznamenal Aristoteles, je „přátelství“ mezi krabem poustevníkem a jedovatou sasankou – dvěma zcela odlišnými druhy, jak je chápeme dnes.

Krab poustevník si tedy sežene ulitu k trvalému bydlení. Buď najde něčí opuštěný dům, nebo vytřepe slabšího obyvatele. Dalším krokem je nalezení sasanky. Sasanka je velmi jedovatý mořský živočich, který má pouze tlamu a chapadla, a proto je extrémně omezený v pohybu.

Proč krab potřebuje sasanku? Umístí si ji na svůj nový krunýř, nedaleko od vchodu, a tím se chrání před nepřáteli. A jaký je přínos samotné sasanky? Získává dobrý dopravní prostředek (krab poustevník nestojí na místě, ale běhá po celém dně), plus zbytky potravy létající kolem krabovy tlamy.
Pokud se rak rozhodne změnit svůj krunýř (například z něj vyrostl), vezme si s sebou i svou osobní sasanku a přesadí ji do nového domova.

Hlodavec a skřivan

V rozlehlých mongolských stepích je běžný hlodavec velikosti veverky. Místní mu říkají imuran. Je velmi těžké toto zvíře ve stepi spatřit – barva jeho kůže je taková, že imuran prakticky splývá s povrchem země. Pohybuje se velmi rychle – klouzá jako malý chlupatý had při hledání potravy.
Tento skromný stepní obyvatel má i jiné jméno, které se z mongolštiny doslova překládá jako „veselý skřivanův kůň“. A toto jméno vzniklo z prostého důvodu, že tento hlodavec má přítele – skřivana žlutého. Když skřivan z výšky letu zahlédne imurana klouzajícího po zemi, obratně přistane na jeho zádech a s roztaženými křídly skočí na hlodavce jako jezdec na rozpáleném oři.

Imuran se za takového jezdce vůbec nestydí, naopak je naprosto spokojený. Zaprvé, skřivan během závodu pilně vyklovává parazity z podsady. A zadruhé, když se v zorném poli skřivana objeví draví ptáci, „veselák“ varuje svého „koně“ před blížícím se nebezpečím trojitým hvízdáním a teprve poté sám zmizí.

Klaun a sasanka

Larvy klaunů žijí v planktonu. Jak stárnou, nacházejí sasanku a v ní potravu a úkryt. Ryby vylučují speciální hlen, který může získat některé vlastnosti sasankové tkáně, a tak skrýt svou přítomnost před sasankou a stát se pro ni neviditelnými.
Klauni čistí sasanky od trosek, což je pro zdravé sasanky důležité, a také odhánějí predátory, jako jsou krabi, kteří by se rádi pochutnali na chapadlech těchto nehybných predátorů.

Klauni nemají přirozenou imunitu vůči bodavým buňkám. Získávají ji velmi opatrným třením o sasanku, kdy speciální ochranný hlen ryby vnímá některé chemické látky z chapadel. V důsledku toho sasanka necítí přítomnost cizince a její bodavé buňky (nematocysty) jsou neutralizovány. Při adaptaci na sasanku tak klaun činí velmi opatrně, jako by se o ni dvořil. Zdá se, jako by s sasankou flirtoval, zpočátku se jí sotva dotýkal a někdy při tom utrpel lehké popáleniny. O samotě se sasankou se ryba chová velmi opatrně a trpělivě, dokud jí její sliz neposkytne úplné bezpečí. Pak, a teprve potom, vstoupí do „objetí“ sasanky.

Žraločí družina

Každý zná žraločí „darebáky“: rybu pilota a rybu remoru – stálé společníky oceánského predátora. Je zajímavé, že oba tito zástupci mořského světa používají svou mocnou patronku nikoli jako ochranu, ale především jako dopravní prostředek.

S remorou je vše jasné: jak už název napovídá, jednoduše se pomocí přísavky umístěné na zádech „přichytí“ k žralokovi a klidně s ním cestuje. Pilotní ryba se nechová tak přímočaře. Faktem je, že kolem těla plavajícího žraloka se vytváří vrstva tření, ve které se voda pohybuje přibližně stejnou rychlostí a stejným směrem jako samotný predátor. V této vrstvě (a její tloušťka dosahuje 20 centimetrů) vynakládá pilot na plavání mnohem méně úsilí než žralok.

Pilot i remora využívají svou zubatou patronku nejen jako bezplatný dopravní prostředek, ale také jako dodavatelku potravy. Obě ryby mají dostatek žraločích zbytků, aby se samy uživily. Abychom však byli spravedliví, je třeba poznamenat, že jakmile se ocitnou ve velké hejno „lovených předmětů“, oba společníci predátora se od „patrona“ oddělí a začnou lovit samostatně. Jakmile se ale nasytí, jistě se vrátí zpět.

A co samotný žralok? K čemu mu je, že se kolem něj neustále potulují remory a piloti?
Existuje názor, že remora pomáhá žralokovi zbavit se parazitů: mikroskopických organismů i obludných korýšů – stejnonožců. Všichni hojně obývají žaberní štěrbiny, ústa a kůži žraloků.
Pilot je složitější. Ve starověku se věřilo, že tato ryba slouží jako jakýsi průvodce – vede žraloka k jeho kořisti. Na první pohled je to pravda – pilot se vždy drží mírně před žralokem a je první, kdo se vrhne k potenciální oběti. Vlastně proto se žraločímu společníkovi říkalo pilot. Vědci však již dávno prokázali, že samotný žralok se při výběru kořisti dokonale orientuje.

Ryba – trumpeta

Ale s trumpetou rybou se nikdo „kamarádí“. Skvěle ji popsal Jacques Yves Cousteau.

„Naším nejvěrnějším mořským společníkem byla tragikomická trubačka, která se ve velkém počtu vyskytuje poblíž Kapverdského souostroví,“ píše jeden hlubokomořský badatel. „Má koňskou hlavu a neúměrně malý ocas, spojený dlouhou trubkovitou tělesnou strukturou. Tato nešťastná trubačka je velmi špatně uzpůsobena k pohybu. Neužitečný ocas a neohebné tělo jsou vážným mínusem její stavby těla a ryba musí zoufale pracovat ploutvemi, aby se pohybovala dozadu nebo dopředu. Zároveň jí zjevně nezáleží na tom, v jaké poloze plave – vodorovně, svisle nebo vzhůru nohama. Často z nějaké štěrbiny ve skále vykukuje až deset těchto ubohých tvorů – jako tužky ze sklenice.“

Cousteau poznamenal, že pokud kolem náhle proplave větší ryba, „dýmka“ opustí své druhy a spěchá jí vstříc. „Usadí se téměř těsně a snaží se s ní držet krok, jako by prosila o přátelství. V tomto gestu není absolutně nic nepřátelského. Dýmka není vyzbrojena ničím, co by mohlo představovat hrozbu pro ostatní ryby její velikosti. Ani nesleduje cíl uchvátit někomu kus večeře.“

Bohužel tu ubohou rybku nikdo nevítá. Její větší bratr lhostejně plave dál a nevěnuje žádnou pozornost legrační a směšné trubačce.