Opilá „růže“ – MK Jekatěrinburg

Neměl jsem v plánu skákat po chodbě, prodírat se davem zpocených, opilých, nesympatických lidí, hlasitě křičet a hltat rozředěné pivo. Takže jsem šel do anglické hospody a whisky baru The Rosy Jane ne večer, ale přes den. Říkal jsem si, že si tam budu klidně sedět. Takové štěstí ale neměl.

V hospodě Rosie Jane přes den téměř nebyli žádní zákazníci. Nebyl tam žádný obsluhující na šatnách, nikdo u vchodu do podniku. Tak jsem prostě vešel dovnitř a sedl si ke stolu.

Nejdřív jsem si objednal pivo (koneckonců je to hospoda). Obvykle piju Kilkenny, ať jsem v jakékoli hospodě nebo městě. Tak jsem ho zkusil v Rosie Jane’s. Nikdy jsem nepil tak řídké, vodnaté Kilkenny! Později jsem se o tomto tématu bavil s přáteli. Podobné stížnosti jsem slyšel i na pár dalších známých značek místních piv – také na základě srovnání s jinými hospodami.
Vídeňská gulášová polévka, kterou jsem si objednal, mi svým masem moc nechutnala. Obecně v polévce maso bylo. Ale už mě docela unavovalo žvýkat to hovězí. Nevím, co to bylo za maso, kdo ho uvařil a jak, ale jedení polévky se pro mě stalo dřinou.

A tvarohový dort, který jsem si objednal jako dezert, mi připomněl nějakou designovou vadu. Problém je v tom, že tvaroh v tomto dortu se při sebemenším dotyku lžíce drolil a rozsypával po talíři. Možná místní cukráři recept zpackali. Nebo hotový pokrm příliš a příliš rychle zmrazili.

Nechtělo se mi poflakovat v Rosie Jane’s. Prostě jsem neměl chuť k jídlu. Cítil jsem se nepříjemně a dokonce i znechuceně. Důvodem byla celková atmosféra hospody. A poněkud divoká povaha lidí tam.

Mrtvý nábytek ožívá

Stůl, u kterého jsem seděl, byl tak ošuntělý, že ve mně nevyvolával žádné emoce kromě touhy přejet ho hoblíkem. Na některých místech byl povrch stolu černý s velkými lysými místy. Kdysi byly pravděpodobně lehce natřeny tenkou vrstvou laku. Vypadaly jako staré sovětské dvorní lavičky, ze kterých nebyla seškrábána popraskaná barva a špína, ale jednoduše přetřena. Jinde byl povrch stolu spálený od cigaret, pořezaný hrnky, noži a možná i něčími podpatky. Zbytky laku na stole se třpytily jako ztuhlý tuk na pánvi.

Čalounění pohovek bylo tak opotřebované, že by sotva vydrželo alespoň dalších šest měsíců. Nutnost je však matkou vynálezu. Zdá se, že v Rosie Jane se naučili oživovat i úplně mrtvou látku. Například na židli, která stála opodál, byl roztrhaný čalounění připevněn sešívačkou! No, sešívačka je skvělá věc. Jednou jsem viděl komedii o zombie a tam si jeden mrtvý chlap kovovými sponkami připevnil natrhané ucho k hlavě (ucho mu ale stejně upadlo). Téměř veškerý nábytek v Rosie Jane mi připomínal tohohle ztroskotaného zombie.

Další židle stojící vedle mého stolu se mohla každou chvíli zhroutit pod tíhou zákazníka, protože židle se vzadu prostě rozpadala a její spodní příčka už dávno nedržela nohy. Možná má hospoda nějaký speciální trest za rozbití nábytku a všichni čekají, až se židle pod někým zhroutí?

Obraz rozebraného nábytku dotvářel stůl stojící u okna, pod nímž se po koberci rozlila špinavá kaluž čehosi, co vypadalo jako nějaké hnědé jídlo. V kaluží byly rozházené nedopalky cigaret, brčka od koktejlů a další nevzhledné odpadky. Za celou dobu mého pobytu v hospodě se nikdo z místních pracovníků ani nepokusil pod tímto stolem uklidit.

Záchod je taky dost opotřebovaný, ale naštěstí dlaždice ze stěn neodpadávají. Hrozí ale, že nějaký obézní zákazník skončí na podlaze. A spolu s tím záchodem. Ano, slyšel jsem, že u některých podniků je nedbalý přístup k údržbě záchodu docela slušný. Prý to podtrhuje popularitu: podívejte, máme tu takový nepořádek a lidi pořád chodí! S touto teorií jsem sice dlouho obeznámen, ale nesouhlasím s ní. Hygiena a pohodlí zákazníků jsou podle mě mnohem důležitější. Proto takové věci, jako je upevnění záchodu k podlaze, aby se nekýval, považuji za normu. Tým Rosie Jane na to ale může mít svůj vlastní názor.

Pijte do první krve

Moje „společnost“ se skládala ze tří mužů a docela opilé ženy, kteří seděli u blízkých stolů. Tu ženu jsem sotva slyšel. Ale pár mužů bylo veselých a křičeli, že tu pořád pijí a stejně tu všechny přepijí. Zpívali nějaký hutný šanson, ztráceli rytmus a pak přešli na sovětské „Tři tankisty“, zřejmě aby rozveselili svého „veselého kamaráda“. Třetí „tankista“ téměř ležel na gauči se zavřenýma očima. Z nosu mu tekla krev. Ne, nikdo ho nebil, cévní systém bojovníka prostě nevydržel alkoholový záchvat z předchozí noci.

Vlastenecká píseň hrdinu trochu oživila, sebral poslední síly, vstal… a objednal si další vodku. „Už jsi pil celou noc…“ poznamenal barman líně a pohlédl na hodinky, které už ukazovaly po poledni. Ale stejně mu nalil bílou vodku. A večírek pokračoval…

Celou tu dobu jsem nemohl pochopit jednu věc. Od 7:00 do 8:00 se měl podnik ponořit do hygienické očisty. Pokud věříte odpovídajícím položkám v menu. Podle mé teorie měli během hygienické hodiny z hospody odstranit všechny polorozpadlé a už začínající páchnout opilce, uklidit a připravit prostor na návštěvu střízlivých denních hostů. No, jako mě. Bohužel se tak nestalo.

„Tady nemáme ložnici.“

Sousední občané samozřejmě nebyli žádná radost. Ale ani místní ochranka (v nějakých skoro obnošených džínách a pruhovaném svetru) se neukázala být žádným fešákem. Proč například přistupovat k dřímajícímu návštěvníkovi-“tankářovi” a velmi arogantním tónem říkat: “Tohle není ložnice”? Můžete být trochu zdvořilejší. Je jasné, že tento občan už nevypadá jako dárek. Ale samotná hospoda není zrovna bezvadná. Navíc občan celou noc a ráno v hospodě utratil peníze za alkohol, riskoval své zdraví a vlastně navyšoval platový fond téže ochranky. Pokud ho hospoda měla předtím ráda, proč se mu taky posmívat skoro na rozloučenou?

Jsem přesvědčen, že sarkasmus ze strany barového personálu vůči hostovi je prostě nepřijatelný. A zejména by se neměly slyšet fráze běžné v Jekatěrinburgu: „Toto není ložnice“, „Toto je restaurace, ne veřejné toalety“, „Toto není knihovna“.

V kině Salut se mi o tomhle stala vtipná historka. Abych si krátil čas, rozhodl jsem se jít na ranní představení. Koupil jsem si lístek a seděl jsem ve foyer. Sám. Přišel ke mně protivný a výrazný zástupce vedení a řekl:

– Na co čekáš, mladíku?

– Mám lístek na vlak do Yumy.

– Víš, tohle je kino, ne vlakové nádraží!

Jak mluvit s člověkem, který žije z vašich peněz, ale dělá si z vás legraci? Nejlepší odpověď je „symetrická“, ale mnohem drsnější. Aby ubohý komik pochopil, že každý jeho vtip má podíl profesionální neschopnosti, že musí být jednodušší a zdvořilejší. A také v případě restaurace nemůžete dát servírce ani halíř na spropitném. A ať při loučení pochopí, že za všechno může šikanující člen ochranky. Ať se naučí pracovat v týmu.

Ani večer, ani přes den

Nikdy jsem neměl rád večerní chaos a šílenství v Rosie Jane. Jedním z důvodů je arogance recepčního personálu, který večer, jak se zdá, úplně promrhá zbytek své denní korektnosti. Dalším důvodem je divoký a často agresivní kontingent návštěvníků. Přes den jsem jich potkal jen tři. A v noci jsou jako ghúlové ve filmu s Rodriguezem.

Ani bych nedoporučoval sem chodit v chladném období. Zřejmě tu šetří nejen na běžném nábytku a uklízečce. V zimě šetří i na topení. Jednou v lednu jsme se procházeli po městě s přáteli z Moskvy a rozhodli jsme se zajít do „Rosy“. V podniku byla prostě nehorázně „chladná“. U dvou nebo tří stolů byli vzácní návštěvníci zabalení v péřových bundách. Někteří si ani nesundali čepice. Bohužel jsme objednávku udělali příliš rychle. Nechtěli jsme nadávat a snažit se ji zrušit. Takže jsme museli pít a jíst jako turisté na odpočívadle – dupali nohama, plácali si zmrzlými rukama o stehna. A to vše – na vlastní náklady.

No, po nedávné návštěvě jsem si uvědomil, že ani v letní den se v „Rosie Jane“ necítím dobře. Špína, zbytky jídla povalující se po podlaze, hlasitý křik a vulgární opilé vtipy štamgastů, kteří jsou „opilí jako zvířata“, židle rozpadající se před očima, stoly, na které je hnusné se dotýkat… Za denního světla, kdy pološero všechny tyto nedostatky nezakryje a alkohol v krvi nesníží kritiku, je jasné, že „Rosie Jane“ není nejlepší volbou pro relaxaci. Pokud ovšem nepatříte mezi ty „tří tankisty“.