SAKRA? Moje kamarádka se zbláznila, protože kluk, který se jí líbí, nakreslil mou fotku. Část 2/2 | Pikabu

Chtěla jsem to napsat do komentářů, ale zavřeli to. Mluvila jsem s Aaronem a on řekl, že neměli 20 sexuálních styků. Řekl mi, že s ní přestal spát, protože byla posedlá myšlenkou, že s ním bude mít dítě, začala dělat divné vtipy o tom, že si ho „vezme na břicho“. A řekl mi, že mezi nimi byl nějaký incident (nevím co přesně, rozhodně to odmítá říct), takže už byla naštvaná a ta kresba ji dorazila. Zeptal se, jestli opravdu nemám ráda kluky, kteří spí s hodně holkama, a já upřímně odpověděla, že ano. Strávil XNUMX minut tím, že na mě žárlil, jak se napravil, a že je děvka, ale teď se usadil. Řekla jsem mu, že můj názor je můj názor a že si může žít život, jak chce.

Zeptala jsem se ho, jestli se do mě zamiloval? A on na to: „No, nebylo to snad jasné?“

7. ledna (tři dny po postní době)

Upřímně, nevím, jak jsem se s tou holkou spřátelil. Uprostřed noci mi klepala na dveře, aby se omluvila. Sakra. Trochu se bojím, co tahle šílená mrcha dokáže. Pomoc.

10. ledna 2025 (o tři dny později)

O této situaci jsem už psala na jiném subredditu, kde jsem získala spoustu podpory. Od té doby se ale její chování stalo podivným až hrůzostrašným, i když pokud se budeme bavit o legislativních opatřeních, tak mám svázané ruce. Váhám, co dál, ale obecně by se mi jakákoli rada hodila, jelikož jsem se s něčím podobným nikdy nesetkala.

Jak daleko už zašla:

• Objevila se u mě doma bez pozvání a také na akci, které jsem se účastnil (nebyla pozvána).
• Neustále se mě snažila kontaktovat a pokaždé, když jsem ji zablokoval, používala nová čísla. Volala a psala mi zprávy nejméně ze tří různých čísel.
• Kontaktovala mé příbuzné a ptala se, kde se nacházím, a řekla, že má obavy o mé duševní zdraví a bezpečnost.

Ale nejhorší je, že si nakonec zarezervovala letenku na stejné místo, kam jsem jel já. To je prostě šílené, protože jsem plánoval cestovat sám, ale řekl jsem jí o cestě, než jsme se rozešli. A teď mi poslala fotku své rezervace: ukázalo se, že si zarezervovala letenky na stejný let. Myslím, že tohle je už šílené, ale jasně to ukazuje, s čím se potýkám.

13. ledna (o tři dny později)

O téhle holce jsem už několikrát psal. Všechno to začalo, když se naštvala, že o mě má zájem jeden kluk (její kamarád s benefity). Poslala mi spoustu rasistických, urážlivých zpráv, ve kterých si ze mě utahovala, dělala si ze mě legraci, ze mých koníčků atd. Samozřejmě jsme se pohádaly, ale pak se o pár dní později opilá pokusila vylézt mi oknem, aby se omluvila. Ještě ten večer jsem jí (na telefonu) objednal Uber a druhý den se objevila na akci, na které jsem byl. Doslova sleduje každý můj krok a když jsem šel na policii, řekli, že s tím nemůžou nic dělat.

Brzy jedu na výlet a ona si zarezervovala stejný let a termín jako já. Dokonce si zarezervovala i hotel poblíž mého. (Věděla o tomhle výletu ještě předtím, než jsme se pohádaly, takže zná všechny detaily.)

Zkrátka, tenhle hlupák mě bude otravovat celým světem, bůhví z jakého důvodu.

Prosím, pochop mě správně, příteli.

Už jsem říkal/a, že mě mrzí, co se pokazilo. Byl/a jsem tehdy emotivní a bylo špatné šířit negativní energii a vibrace. Je mi líto, že jsem ti ublížil/a tím, že jsem řekl/a věci, které by přátelé nikdy neměli říkat. Je mi líto, že jsem tě nazval/a ghetto pornohvězdou, ghetto Berbiem a autistou. Myslím, že oba můžeme začít cestu k uzdravení, pojďme to udělat společně. Opravdu chci, aby to vyšlo. Nemohl/a jsem si koupit místo vedle tebe, ale alespoň si sednu vzadu. Bude to super zábava, budeš si moct odpočinout, odpočívat a soustředit se na dobré věci.

Protože tohle jsi udělal špatně. Vždycky se soustředíš na to špatné. Ale tohle bude nový začátek pro naše přátelství. Nechci se vzdát těch tří let, co se známe.

Prosím, příteli. Znamenáš pro mě tolik, doufám, že to víš.

Jen s nikým nešukej, aniž bys mi to řekl, ano?

Holky navždy.

Zarezervoval jsem si hotel poblíž tebe. Miluji tě, ségra.

Původně to mělo být překvapení, ale chtěla jsem ti to říct, abychom se mohli scházet od prvního dne, protože nechci promarnit ani minutu naší úžasné cesty k uzdravení. Miluji tě, holčičko moje.

TS o tom, jak Regina věděla, že si potřebuje rezervovat?

Protože jsem se rozhodl, že všechno zarezervuji před Vánoci. Dokonce jsem jí nabídl, že se ke mně přidá, pokud bude chtít (v té době jsme byli ještě přátelé). Přátelsky jsem se s ní podělil o dobrou zprávu: Poslal jsem jí letenky a hotel, který jsem si zarezervoval. Původně chtěla jet taky, ale pak řekla, že v těchto termínech potřebuje pomoct kamarádce se stěhováním.

Nikdy by mě nenapadlo, že by něco takového udělala. Kdo by mohl? Nemám tušení, jaké bude mít v úmyslu, až tam dorazí.

Další komentáře

Lidi, myslím, že tenhle příspěvek viděla, protože mi najednou napsala, že je to všechno jen vtip, fakt jsem si myslel, že to doopravdy zajde tak daleko?

KhadraHromorozená:

To je blbost, jen nová úroveň šílenství. Co plánuješ dělat?

Pořád tam plánuji jet, ale pravděpodobně změním některé detaily výletu.

V komentářích se objevily následující informace o vozidle

TS se v tomto vlákně přiznala ke znásilnění (nenazývala to znásilněním a myslela si, že si lidé její příběh užijí jako všechno ostatní). Poté, co se na něj začaly objevovat negativní reakce, vlákno smazala. Obsah příspěvku byl odstraněn, ale stále je zde název a komentář TS, které dokazují, že příspěvek zveřejnila a poté jej smazala. Mám také screenshot, ale nemohu ho sem přiložit. Je to buď patologická lhářka, nebo násilnice. Smazala své komentáře.

Ve svém nyní smazaném příspěvku (zůstal pouze název) podrobně popisuje, jak vydírala syna své hospodyně, aby s ní měl sex, přestože to odmítl s tím, že je panic a má přítelkyni. Řekla mu, že jeho matka přijde o práci, pokud to udělá, a tak se milovali, „dokud ho neomrzela“. A je to napsáno tak vychloubačujícím způsobem, naprosto nechutným. Příspěvek smazala, když lidé začali nazývat to, co skutečně říkal: znásilnění.

TS začala být obviňována ze lží, nazývali ji „úchylkou toužící po pozornosti“ a podobně.

Spisovatelka Diana Mašková vychovává pět dětí, z nichž tři jsou adoptované. Dáša se k rodině připojila, když jí bylo 13 let. Dívka žila od 9 let v sirotčinci, protože její matka šla do vězení a odloučení od ní dítěti způsobovalo bolest. Adaptace dívky proto nebyla snadná. Diana Mašková o tom hovoří v jedné z kapitol knihy „Naše děti. Abeceda pěstounské rodiny“, kterou brzy vydá nakladatelství Eksmo. „Pravmir“ z ní zveřejňuje úryvek ke Dni matek.

„Zahoď to, nebo to upustíš“, „zahoď to, nebo to upustíš“ – opakovala jsem si tuhle větu jako mantru. Chápala jsem, že Dáša nás s Denisem neustále zkouší na sílu. Snažila se ukázat své nejhorší stránky, než si začne zvykat na novou rodinu: pokud se rozhodnou nás přijmout zpátky, ať to udělají hned, a ne za rok nebo dva, kdy by museli řezat do píle.

Tohle všechno jsem si opakovala donekonečna. Pochopení a samotná slova mě uklidňovala. V hlavě jsem listovala událostmi z Dášina života – každý den jsem se dozvídala víc a víc – jako v knize a oni mi vysvětlovali chování mé adoptivní dcery. Vysvětlovali, ale nemohli to změnit. Chápala jsem, že to bude trvat déle než rok.

Dáša byla stále ze všeho nešťastná. Nemohla jsem se zbavit zvláštního pocitu: jako bych Dášu nevzala ze sirotčince, na její vlastní vroucí přání, ale ukradla ji tím nejzákeřnějším způsobem z královského paláce. Všechno bylo špatně a nebylo v pořádku – jídlo, nové oblečení, zábava. Dokonce i Nella, se svou láskou k protestům, se občas zmateně podívala na svou sestru.

Dáša z principu nejedla polévku. Za žádných okolností nepila vodu. Žádné ryby, žádná játra a už vůbec ne zeleninu. Jakou jinou kaši?! Nechci a ani nebudu! Smrtelně unavená z přesvědčování a poslouchání výtek jsem se sama se sebou smířila na principu: když chce jíst, tak bude jíst. Nejtěžší bylo přestat se trápit tím, že Dášu bude bolet žaludek, že se jí udělá vřed a že se jí kvůli špatné výživě zhorší zdraví.

Kdyby Dáša doma měla jen to, co považovala za „nepoživatelné“, snadno by den nebo dva hladověla. Pila by mléko a tím to skončilo. Věděl jsem, že jako dítě prožívala období, kdy několik dní po sobě neměla žádné jídlo, a to jí kupodivu nezničilo žaludek, ale naučilo ji to dlouho vydržet bez jídla.

Ale pokud se v domě objevilo něco, co Dáša milovala, jídlo se snědlo s nekonečným doplňováním a beze stopy. Nevadilo, že rodina v důsledku tohoto útoku obžerství nakonec ohladověla. Než se tyto myšlenky na jiné lidi objevily, zbývalo jí ještě nejméně několik let. Se svou biologickou matkou takto žila: „někdy hustě, někdy prázdně“. Když otec přinesl matce z továrny, kde pracoval, klobásy a párky v rohlíku, jídlo bylo. Dáša se najedla do sytosti. Ale pokud lednička zůstala prázdná a matka zmizela na několik dní beze stopy, musela bez jídla vydržet. Dáša věděla, jak na to.

A tohle chování nebyla její chyba, takhle prostě byl zařízený její předchozí život.

Všimla jsem si, že po ní Nella a dokonce i malá Dáša začaly dychtivě hltat to, co považovaly za chutné. Protože když to nesníte hned, tak za hodinu už nic nezbude – Dáša přijde a dojí to. Jedla, dokud nebyla pánev prázdná a nezůstala špinavá stát na sporáku. Dítě stále nenapadlo, aby si po sobě umylo nádobí. První měsíce jsem jí to vysvětlovala a prosila ji, aby jedla normálně, ale bylo to všechno marné.

„Jídlo tě nezradí,“ opakovala pořád dokola a dodávala: „Na rozdíl od lidí.“ A s tím se nedalo nic dělat – zvyk mnoha let života nezměníš za pár měsíců. Uvědomila jsem si, že jediný způsob, jak přežít sama sebe a nerozpadnout se, je přestat se nervovat kvůli poruchám příjmu potravy mého dítěte. Dáša neumře hlady, to už bylo otestováno, a všechno ostatní se muselo upravovat postupně, člověk si musel šetřit síly a čekat. Jinak, když bys vytrvala, mohla by ses zbláznit.

Mým hlavním úkolem bylo zůstat střízlivý a mít jasnou hlavu. Ale i to bylo velmi obtížné a stálo to spoustu energie.

Poruchy příjmu potravy jsou jedním z nejčastějších příznaků nemoci dítěte. Není možné ho násilím „odstavit“ nebo „převychovat“: otázka života a smrti je všita do výživy. Můžete jen trpělivě čekat, až se dítě dokáže znovu adaptovat, a věřit, že jídlo, i to nejoblíbenější, nedojde a nezmizí.

Právě se silou jsem v období adaptace Daši Bolši znovu začala mít vážné problémy – nebylo odkud ji vzít. Byla jsem rozpolcená mezi novou prací v nadaci a domovem, kde bylo teď všechno vzhůru nohama.

Samozřejmě jsem si za všechno, co se dělo, opět vyčítala jen sebe. A moje matka, nevědomky využívající příležitosti, přilévala olej do ohně.

Poprvé se s Dášou vážně „pohádaly“ prvního září. Pro maminku je Den znalostí velkým profesním svátkem. Toho roku nás koncem srpna na pár dní přijela navštívit. Podle tradice uvařila slavnostní večeři, upekla koláč. A když se Dáša vrátila ze školy, řekla to vyškoleným učitelským hlasem.

– Dašo, gratuluji k Dni znalostí!

Pak se stalo něco hrozného. Dáša vrhla na babičku rozzlobený, bodný pohled, hodila batoh do rohu, zula si tenisky a vběhla do svého pokoje.

– Jděte všichni do pekla.

Zakřičela a práskla za sebou dveřmi. V jejím hlase jsem slyšel vzlyky. Máma se rozplakala hořkou záští. Nevěděl jsem, koho z nich mám začít utěšovat.

– Proč to udělala? – vzlykala máma. – Snažila jsem se. Upekla jsem koláč.

– Odpusťte mi, prosím, – snažila jsem se všechno vysvětlit, – Dášina matka šla 1. září do vězení. Pro ni je to den smutku, ne svátek. Měla jsem si domyslet, že by mohla být taková reakce. A varovat vás.

– Ale to není moje chyba! – Nevzdávala se máma. – To já jsem nebrala drogy, to já jsem ji neopustila!

– Mami, tohle vůbec není o tobě! To neříkej!

– Tak ať se chová slušně! – naléhala máma. – Sedí ti na krku!

Od té chvíle se válka mezi adoptovanou babičkou a vnučkou každý den rozhořela. Maminka se mnou začala vést stále častěji rozhovory o spáse duše.

– Varoval jsem tě!

– O čem přesně? – Okamžitě jsem vyskočil: nervy jsem už měl napjaté na maximum.

„Zlá holka,“ řekla máma s výrazem zkušeného znalce, „rozmazlená.“

– Mami, co to říkáš?!

„Vidím ji skrz naskrz,“ maminka nepřestávala, „abys vlka nakrmila sebevíc…“

– Co s tím má nějaký vlk společného?! Dítě se právě připojilo k rodině, adaptace je v plném proudu!

– Jsi slepá? – Maminka ukázala ukazováčkem směrem k Dášině pokoji: – Má rozzlobené oči!

„To si jen představuješ,“ zasyčela jsem, „neříkej to, mohla by to slyšet Dáša!“

– No a co? – Zvýšila hlas na demonstrativní tón, aby to Dáša jistě slyšela. – Je jí to jedno. Nemiluje nikoho kromě vlastní matky, která je ve vězení!

– Ach můj bože! – Chtěla jsem jen jedno: propadnout se zemí. – Trápí ji bolest, rozumíš?

— Chápu jen to, že jste si zničil život a život své rodiny.

S tímto tvrzením se nedalo polemizovat.

Dlouho jsem potom seděl zamčený v ložnici a v duchu si přehrával každé její slovo. Moje matka, stejně jako mnoho dalších lidí její generace, nechápala, jak moc život v sirotčinci ničí dítě. Jak důležitý je stabilní kontakt s rodiči. S Nellou jsem toho na vlastní kůži zažil hodně a během studií na Škole pro děti a mládež jsem pak dostal vysvětlení všech našich těžkostí. Ale moje matka neabsolvovala žádné speciální kurzy. To, co se mi podařilo převyprávět, zjevně nestačilo.

Dáša dokonale vycítila matčin postoj a oplácela ho. Dáša jasně sledovala nepřátelství kolem sebe a okamžitě ho odrážela jako zrcadlo, čímž se efekt několikrát zesílil. Ve chvílích, kdy jsem zoufala a přestávala věřit ve šťastný konec našeho rodinného života, se na mě Dáša vrhala s trojnásobnou silou. Jako by se snažila zkontrolovat, jestli ještě žiju, nebo ne, jestli něco cítím, nebo jsem už zkameněla. Bylo zvláštní, že tak snadno v lidech čte negativní emoce, ale nedokáže odhadnout jiné, lepší pocity. Nebo se jim prostě bála věřit? Jinak by můj postoj k ní dávno prohlédla.

Přes všechny hrůzy společného života, neustálé křivdy a citová zranění jsem si pro Dášu přála jen to nejlepší. Neuběhlo mnoho času a už jsem svou dceru milovala jakousi nevysvětlitelnou láskou – stále mladou a bolestnou. Tou, která chránila a bránila, ale nedovolila si ji přivlastnit. Byl to velmi složitý pocit. S mnoha omezeními a nuancemi. Občas mě zaplavovalo zoufalství. Zdálo se, že se nikdy nedostanu skrz toto brnění, že se fyzicky nedožiji vzájemných citů.

Protože jsi tady.

Máme malou prosbu. Tento příběh byl vyprávěn díky podpoře čtenářů. I sebemenší měsíční dar pomáhá redakční práci a vytváření důležitého obsahu pro lidi.