Mořské panny 4, 5 (Elhan) /

Musela jsem naléhavě jet k rodičům. A to všechno proto, že moje tchyně chodila každý den k matce a dělala skandál. Před sousedy mi nadávala všemi možnými nadávkami.
Dozvěděla jsem se to od sousedky mé matky.
Maminka mi přesně tohle řekla: Ženečko, pojď sem, jinak nás matka tvého bývalého nenechá žít v klidu.
Po příjezdu jsem už jen musela podepsat. A to byl konec mého rodinného života. Rozvodové razítko jsem měla v pase a já byla volná jako pták ve letu. Žádné závazky.
Když jsem odcházel z budovy, dostihl mě Danil a řekl mi, že bych nikdy neměl ani pomyslet na práci na lodi, kde pracuje. Pokud neposlechnu, budu toho velmi litovat.
Neodpověděl jsem mu, ale v hloubi duše jsem si říkal, že tam, kde pracuje, nemám co dělat. Zkusím přesvědčit Marinu, aby nám sehnala práci na jiné lodi.
Chvíli jsem zůstala u rodičů a pak jsem se vrátila. Čekala na mě tam práce. Marina splnila všechno, co mi slíbila. Sehnala mi místo asistentky záchranáře. Teď jsem dělala zákroky, byl tam samozřejmě i jeden levičák. Vesnice s 500 domácnostmi. Nemocní lidé tu a tam. Chodila jsem po domech dávat injekce nebo infuze. Měřila krevní tlak. Lidé začali říkat, že to vím líp než Ljudmila Jakovlevna. Ona je záchranářka.
Takže moje kamarádka měla pravdu, když říkala, že pacienti, které jsem navštívila, by za lékařské služby platili přírodními produkty.
Mladí lidé z naší vesnice, když slyšeli, že výdělky na rybářských lodích jsou velmi slušné, začali Marinu otravovat, aby si je také vzala. Byli tam muži, ženy a dokonce i ti, kterým bylo přes 60 let.
Bylo tam asi 20 lidí. Celá četa. Požádal jsem ji, aby šla pracovat na jinou loď, ale ukázalo se, že je to nemožné. Když se dozvěděla, že mi můj bývalý vyhrožoval, uklidnila mě – Tas, kdo je pro tebe on?
odpověděl jí:
– Nikdo.
– Přesně tak, nikdo.
Uvědomil jsem si, že kvůli mně neměla v úmyslu měnit práci.
A bez ní jsem se bál jít na jinou loď. Koneckonců, s ní jsem se cítil chráněný.

Čas letí bez zastavení. Řekněme, že letí. A proto nastal čas našeho odjezdu.
Když trávíte tolik času doma, zapomenete na všechny těžké věci a vzpomenete si jen na vtipné chvíle a výdělky, které vám dávají pocit odvahy. Záda máte rovná, protože tolik vyděláváte. Dokonce víc než dobře vydělávající muž. A já jsem křehká dívka, která byla vdaná za mladého poručíka.
Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že se rodiče rozhodnou hlídat můj dům. Koneckonců, tehdy jsem je nejednou slyšel mluvit o tom, že by jim neuškodilo žít na tak krásném místě ve stáří. Můj otec není lovec. Ale je vášnivý rybář. Když byl se mnou, brzy ráno chodili se strýcem Frolem k řece.
Ale nedokázal jsem si představit, že by se rozhodli přestěhovat se do Čerjomušek natrvalo. Prodali všechno, včetně auta, a přijeli s penězi ke mně domů.
Rozhodli se, že zatímco já budu na plachetnici, hledají si dům pro sebe.
No, ledabyle jsem jim navrhl, že by pro ně mohlo být lepší, kdyby si k mému domu přistavili pokoje. Bylo by to levnější a já bych byl pod jejich dohledem.
Máma byla hned PRO, ale táta řekl: „Podívej se, co sis vymyslel.“
Rozloučil jsem se s rodiči a my, 22 lidí, jsme společně nastoupili do autobusu.
Naše cesta do přístavu, kde na nás čekala loď. Byla to velká zábava. Byli jsme všichni jako jedna rodina. Každý věděl jistě, že nebudou žádné prázdniny, ale bude nás čekat každodenní tvrdá práce. Ale i když to bylo těžké, stálo to za to.
Neviděla jsem mezi nimi svého bývalého manžela. Nadechla jsem se radostí. Asi už skončil, pomyslela jsem si. Ale Marina mi řekla, že ho viděla.
Je velmi nepříjemné, že jsme zase spolu na lodi. Ale co můžu dělat, pracoval jsem jen krátce a on je opravdový chlap. I když je nejmladším důstojníkem z nižšího štábu.
Tentokrát jsem si s sebou vzala kytaru. Ani jsem ji nestihla donést na naše spaní, když skončila v rukou holek. Kromě mě tam bylo několik holek, které na tento nástroj uměly brnkat.

Už se nemám koho bát. Nejsem rodinný typ, a proto jsem přijal Fjodorovy návrhy. Je to námořník. Silný chlap, skromný, trochu neohrabaný, ale zjevně dobrý.
Neplánovala jsem si ho vzít, jen spousta lidí měla nápadníky a já byla buď plešatá, nebo ošklivá.
Samozřejmě, že ne. Jsem normální a velmi hezká dívka. Marina mou volbu schválila.
Řekla mi, že dokáže na dálku vycítit dobré lidi. Ale mému bývalému manželovi se nelíbilo, že jsem přijímala návrhy nějakého venkovského kluka. Rozhodl se mě postavit na mé místo, abych se nenechala unést. Bez jakýchkoli rozpaků mě před všemi nazval děvkou, mrchou.
Proč mi tohle dělá?
Protože jsem se dříve choval jako tiché beránek. A on si zvykl mi poroučet.
Hned mu odpověděla: „Jestli jsem já stvoření, tak ty jsi lodní krysa. Nikdo neví, jaký jsi parchant.“
Rozhodl jsem se už nikdy nebudu mlčet
Tohle ode mě nečekal. V očích mu zableskl vzteky oheň. Možná by na mě zvedl pěst, viděla jsem jeho zbělené ruce, připravené mě praštit do nosu. Ale naštěstí pro mě byla poblíž Marina. Byla mým andělem strážným. Bez dlouhého přemýšlení chraplavým hlasem zaskřehotala: „Nedělej si ostudu. Podívej se, jak se na tebe všichni dívají.“ Nějaký podivín se zapletl s nějakou ženou.
A skutečně jsme byli středem pozornosti.
Skandály, rvačky, tady se nikdo nepodporoval. Mohli poslat ty potížisty na břeh. A pak mi Fjodor přispěchal na pomoc. Prý jsem mu řekla, že si mě někdo z velitelství vynadal. No, všechno skončilo slovní přestřelkou. Viděla jsem rozzlobený pohled mého bývalého manžela, pochopila jsem, že se stejně jednou budeme muset znovu setkat. A měla jsem stoprocentní pravdu.

Ale o tom ti povím později. Prozatím práce, spánek a zase práce.
Spěcháme. Našli jsme hejna ryb.
Jednoho dne naši chlapi chytili žraloka bílého. To bylo poprvé, co jsem tuhle hrůzu viděl. Tlama s několika řadami naostřených zubů. Muži žraloka porcovali. Vyřezávali maso u ploutví a obrovské kusy podávali do kuchyně. To je lodní kuchyně. Ti, co byli na palubě poprvé, byli v šoku. Všechny ty řeči o tom, jak nebezpečné je plavat v moři. Je to hrozná věc, nechat se chytit do zubů takového predátora. My lidé jsme pro ně stejná ryba. Okamžitě se staneme jejich večeří.
Z naší posádky se čtyři cítili mořsky nemocní. Chůze byla nejistá. Bledí s oteklými obličeji. Jedna byla poslána na břeh. Nebyla dobrá v práci. Dokázala jen sténat a žádat o návrat domů. Zbytek si zvykl po dvou týdnech.
A teď jsme daleko od břehu. Všude kolem je voda, voda a voda.
Feďa má se mnou vážné úmysly. Ale řeknu tohle, každá dívka, žena chce prince na bílém koni nebo alespoň Šedého, který se řítí ke svému Asolu na šarlatových plachtách.
Svého nápadníka jsem vnímala jako prchavého, i když mi Marina říkala, že lidé jako Feďa jsou skuteční. Ne zabalení v krásném obalu, ale bez chuti uvnitř.
– Tasjo, podívej se na něj blíž. No a co na tom, že je to námořník. Hlavní je, aby neměl zkaženou duši. Hodný chlap. Vesnice je nejlepší místo. Chápeš.
Chápala jsem, že by pro mě opravdu šel ohněm i vodou. Ale nechtěla jsem s ním žít nudně. No, řekněme, že by dokázal kroutit ocasy kravám a býkům. Vždyť máme práci ve stodole i v lesnictví. Ale já chci něco poetického, romantického.

Nevyhýbala se mu, ale nedávala mu ani žádný důvod k intimitě. A Danil nespal. Všude věnoval pozornost velmi krásné dívce jménem Ljubaša. Byla to opravdová kráska. Zelenooká, blondýnka, trochu buclatá, ale to celkové pozadí nijak nekazilo. A k téhle krásce se přidávaly i hluboké důlky na tvářích.
Ale je mi to nějak jedno. Dokonce mi jí bylo líto. Neví, co ji v manželství čeká. Ještě rok žij a stejně jako já uteče od jejich rodiny.

Bála jsem se říct i Marině, natož ostatním, o tom, co se mi stalo na té poslední cestě. Bylo by pro mě nebezpečné se o to podělit.
s nikým tuto zprávu.
No, samozřejmě jsem to řekla jen osobě, které jsem důvěřovala. Ta, ani pod hrozbou smrti, by mé tajemství nikdy neprozradila.
Ano. Ano, samozřejmě máš pravdu, tohle je rozhovor o mámě.
Takže jsem jí po příjezdu všechno řekl a tím mé cesty po mořích a oceánech skončily.
Zdálo se, že všechno dobře skončilo, ale v mé duši zůstalo něco nepochopitelného a zvláštního.
A byl bych šťastný se vším, co mě v tuto chvíli obklopuje. Že jsem naživu, že vidím sluneční světlo. Vidím stromy, lidi, rodiče. Jsem šťastný. Samozřejmě, že jsem šťastný. Důkaz. Co se mi doopravdy stalo, vypovídá věc, kterou si střežím jako zřítelnici oka. A leží v mé krabičce, kterou často otevírám pod rouškou noci.
Myslím, že kdybych ho musela dát do prodeje, někde na světové aukci, vyneslo by mi to hodně. Hodně peněz. Ale ani jsem si z něj nevyrobila šperk a nenosila ho jako talisman na krku. Bála jsem se, že bych ho mohla ztratit, a je mi velmi drahý.
A mluvíme o tmavé, téměř černé, velké perle. Je několikrát větší než obyčejná stříbřitě bílá. A má tu vlastnost, že se třpytí. A to je dar od dívky, která mi navždy zůstala v paměti. Vím, že bych ji rád znovu viděl, i tu druhou, která zůstala v zákulisí mé mysli, ale nechci znovu pokoušet osud.
Stává se, že podruhé můžete skončit fiaskem.
Po příjezdu jsem matce všechno vyprávěl, do nejmenšího detailu, a ona všemu, co jsem jí řekl, věřila. Dokonce mě varovala, abych to neříkal otci, protože se bála, že by se z dobroty svého srdce mohl o to podělit se svým přítelem Frolem. A kde dva lidé vědí, tam to už nebude tajemství. Nádherná perla, která zevnitř zářila jasným leskem slunečních paprsků, byla důkazem, že jsem si to nevymyslel.
Jakmile byla krabice otevřena, místnost se ozářila jasnými záblesky. Jako girlanda na vánočním stromečku.
A tento dárek jsem dostal z rukou.

Den se ukázal být velmi horký. Bylo hodně práce. Celá naše směna trpěla horkem.
– Pravděpodobně brzy vypukne bouře. To říkala Marina a ti, kteří se s takovou anomálií kdysi setkali.
Bylo velmi těžké dýchat. Ústa se sama otevírala, aby se nadechl kyslík. V té době jsme neslyšeli nic o žádných magnetických bouřích, které by se na Slunci odehrávaly.
Nejsem jediný, kdo se cítí slabý a nevolný. Naše směna bývá obvykle nejveselejší a nejhlučnější, ale tady všichni pracují tiše, jako by měli všichni zavřená ústa.
Pracoval jsem vedle Mariny, ale požádali nás, abychom nestáli vedle sebe, ale abychom se starali o nově příchozí. A přesto jsme mohli komunikovat prostřednictvím jednoho z našich svěřenců.
Marina je opravdová ruská žena, hrdinka. Má sílu, prostě hrdinskou. Nikdy se nezapojovala první do vyjasňování různých sporů. Vždycky reagovala jen tehdy, když někdo urazil mě nebo Lidu, se kterou byla v přátelském vztahu.
Jeden z námořníků se dostal k Lidě. Není to mladá žena a tomuto námořníkovi se líbily ženy Balzacova věku. Nějaký zvláštní, zvrácený vkus. Možná ho jako dítě někdo upustil a udeřil se hlavou o zem.
Ale během lékařské prohlídky jeho mozek ukázal, že je v pořádku, ale ve skutečnosti bylo něco špatně. To si myslím.
Takže ji jednou, Lídu, přepadl a chtěl ji znásilnit. Marina tedy uslyšela tlumený výkřik a spěchala do toho koutu. Právě včas.
Udeřila toho násilníka do hlavy a pak ho vyhodila na palubu se staženými kalhotami. Zároveň toto tělo málem srazilo našeho lodního mistra, který šel po palubě. Samozřejmě jsme se na tuto událost pečlivě podívali. A pohrozili jsme tomuto námořníkovi, že pokud se to stane znovu.
Všechno chápal a od té doby se bál i podívat se Lidiným směrem.
No, Marina se začala starat nejen o mě, ale i o svou kamarádku, se kterou se kamarádila jako sousedky.
Takže, abych se vrátil k mému příběhu.
Říkal jsem ti, že bylo horko a neobvykle dusno. Zdálo se, že se uvnitř těla nahromadilo teplo v podobě koule. A že to uvnitř každou chvíli exploduje.
Vyšel jsem sám na palubu. Noc. Zvláštní třpyt ve vzduchu. Nikdy jsem nic takového neviděl. Najednou jsem spatřil zelenou skvrnu. Začala růst a nabrala tvar komety s dlouhým ocasem. Začala se mihat vedle mě, jako by se chlubila, že umí dělat tak složité piruety. Prostě jsem zalapal po dechu nad tím, co jsem viděl. Sklonil jsem se, abych chytil ten zázrak za ocas, a najednou jsem cítil, jak mě někdo chytil za nohy a zvedl je. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nestihl vykřiknout. Pamatuji si, že jsem se plácl do vody jako neživý předmět.
Letím do propasti.
Ne, není to propast. Je to ještě horší. Voda mě rychle pohltila. A když jsem vyplaval, uviděl jsem obrys naší lodi, ale už v dálce. Nemohl jsem se k ní dostat plaváním, i když jsem se na vodě vždycky cítil skvěle.
Od útlého věku jsem se mohla účastnit plaveckých závodů s holkama a našimi kluky ze zahrady.
Předběhl jsem. Nebylo to pro mě těžké. Vždycky jsem zbožňoval a miloval vodní plochy.
Nerozloučil jsem se se životem. Bojoval jsem s vlnami. Co kdyby. Co kdybych měl štěstí.
Pak se mi vybavil obraz velkého bílého žraloka. Před očima se mi objevilo několik řad ostrých zubů, jako čepele nožů. Představoval jsem si nejdřív nohy v tlamě netvora a pak tělo.
— Zajímalo by mě, kdy člověk ztratí vědomí v důsledku bolestivého šoku.
Koneckonců, čím dříve ztratíte vědomí, tím lépe.

Pamatuji si všechny ty okamžiky a strach, který se ve mně svíral. Kdo mi to mohl udělat? Komu jsem se vyhnul? Nepochyboval jsem, že to byl muž.
Vážně? Vážně, to je on.
Jediný, kdo to dokázal, byl můj bývalý manžel. To byl konec všech mých pochybností. Jen on to dokázal.
Nevím, jak dlouho jsem plaval k naší zmizelé lodi, ale myslím, že to bylo několik hodin. Byl jsem téměř vyčerpaný. I když jsem často musel jen ležet na vlnách. Žádná víra ve spásu. Naposledy jsem se podíval na hvězdnou oblohu a.
Možná jsem upadl do zapomnění, nevím, ale když jsem otevřel oči, uviděl jsem modrou oblohu a mé oči byly oslepeny jasnými paprsky slunce.
A stane se, že jsem naživu. A stále mě nesežraly mořské příšery. A co je to pode mnou? Na čem jsem? Na lodi. Ne. Je to ploché prkno. A ležím natažený v plné délce. Nepamatuji si ten okamžik, kdy jsem vylezl na to záchranné prkno.
Nic si nepamatuji. Ale jednu věc jsem věděl, bez jídla se to ještě nějakou dobu dalo vydržet, ale bez vody pod spalujícím sluncem.
Jak dlouho ještě můžu žít?
A pak se mi oči naplnily hrůzou. Vedle sebe, na délku paže, jsem uviděla tvář krásné dívky. Zelené oči, jako naše kráska Ljuba. Ta, se kterou se dvořil můj bývalý manžel. Krásná bílá pleť a neobvyklá barva rtů. Byly nazelenalé. Plavala za mnou a usmívala se. Ano. Usmívala se. Vedle ní se mihl ocas. Ach, jsou dvě!
Ale tvář toho druhého jsem neviděl. Musel jsem znovu upadnout do bezvědomí.
Když jsem se znovu vzpamatoval, najednou jsem nedaleko ode mě uviděl náš rybářský člun. Všiml jsem si pohybu na palubě. Dívky, které plavaly opodál. Zastavily se. Ta, která mě překvapila svou krásou, ke mně připlavala a vložila mi do dlaně něco kulatého. To byl její dárek na rozloučenou.
Spustili loď a naviják začal vrzat. Opatrně mě na něj položili a začali mě zvedat. A na palubě mě přivítala celá posádka, kromě kormidelníka.
Bez cizí pomoci vstala a za překvapených pohledů ostatních se vydala na své místo na spaní. Nahmatala si svetr a dala si tento dárek do tajné kapsy.
Tehdy jsem o takových vlastnostech dárku nevěděl/a.
Marina, když mě uviděla, jen zalapala po dechu a vykřikla: „Kde jsi byla ty tři dny?“ Ukázalo se, že jsem byla pryč celé tři dny. Někdo říkal, že jsem ležela v opileckém omámení v nějakém koutě. Někteří byli zmatení. A nikdo nevěřil, že jsem mohla v těchto dnech plavat sama na otevřeném moři.
Ti, co spouštěli naviják se třemi námořníky, říkali, že mě vytáhli z vody. A můj Fjodor si mě všiml. Moc mu chyběla. Marina mi tohle řekla. Pokud někdo, tak ona nikdy nelhala.
A teprve tehdy jsem se rozhodla a rozhodla, že pokud chce vážný vztah, musí přijmout mé podmínky. Už tehdy jsem se rozhodla, že už nikdy nenastoupím na žádnou loď. Ani na výletní loď.
Pokud bude souhlasit s tím, že bude žít na pevné zemi, pak budu jeho věrnou a milující ženou. A i když nebude princem na bílém koni. Ani vévodou, ani Šedým z Šarlatových plachet, budu mu vždy věrná až do hrobu.