Invaze medúz: Není načase vyzbrojit se pánvemi? BBC News Ukrajina

Medúzy se v poslední době ve Středomoří množí alarmující rychlostí a poblíž Britských ostrovů je stále častěji pozorována Pelagia noctiluca, druh, který již dlouho představuje nebezpečí pro návštěvníky pláží.

Ale nyní, podle renomovaného mořského biologa, musíme jíst ty, které nedokážeme porazit.

Sleduji, jak si jeden z největších italských mořských biologů vesele hraje na šéfkuchaře v provizorní kuchyni. Profesor Silvio Greco upřeně hledí do velkého hrnce s vroucí vodou.

V bílém kuchařském plášti, tradičním klobouku a červené zástěře se tento expert do role dokonale hodí.

„Do vody jsem přidal citronovou šťávu a ocet. Nechte ji pár minut vařit a pak ji můžete dát na led,“ gestikuluje rukou a vysvětluje, že vroucí voda sterilizuje, ničí bakterie a neutralizuje jed.

Nejoblíbenější

Někdo se možná nad tímto kulinářským peklem znechuceně zašklebí, ale moje chuťové pohárky už jsou v radostném očekávání. Brzy vyzkoušíme medúzy. A pro Greca to není poprvé.

„Miluji mořské plody,“ široce se usmívá. „Medúzy chutnají jako ústřice. Když je jíte, je to, jako by vám moře explodovalo na jazyku. Koneckonců, jsou z 90 % mořské vody.“

Šéfkuchař restaurace Marco Visciola (jehož profesionální podporu dnes využívá Silvio Greco) přiznává, že medúzy nikdy nezkoušel. Smaží je v těstíčku ze škrobu, pšeničné a rýžové mouky smíchané s perlivou minerální vodou.

„A bez soli?“ ptám se. „Bez soli,“ odpovídá. „Medúza už má slanou chuť moře, takže aby se to zdůraznilo, těstíčko bude neutrální.“

Tohle není nějaká zvrácená kuchařská soutěž, ale součást kampaně, kterou profesor Greco propaguje na festivalu Slow Fish.

Tato akce, která se koná každé dva roky v janovském starém přístavu, povzbuzuje lidi k zodpovědnému rybolovu a konzumaci mořských plodů.

Ve Středomoří je dnes čtyřikrát více medúz než v roce 2004. Hlavními důvody jsou globální oteplování, znečištění a nadměrný rybolov. A tento kulinářský experiment vysílá jednoduché poselství: co se nedá překonat, to musíte sníst.

„Moře se jimi doslova hemží a to je velký problém pro biodiverzitu,“ vysvětluje Silvio Greco.

Medúzy nazývá oportunistickým, neúnavným druhem, který se snaží zaplnit každé prázdné místo ve vodě. Dále popisuje, jak šíření medúz ničí mořské potravní řetězce a ekosystémy.

A kvůli nelegálnímu lovu tuňáků a želv – přirozených predátorů, kteří loví medúzy – zůstává pobřeží bezbranné a medúzy se nerušeně rozmnožují.

„Proto se člověk nyní musí stát přirozeným predátorem a ničitelem medúz,“ uzavírá svůj příběh.

Tuto myšlenku prosazuje i Organizace OSN pro výživu a zemědělství.

Rybáři léta nacházeli ve svých sítích tuny nechtěných medúz. A jednoduše je házeli zpět do moře.

Silvio Greco doufá, že se to brzy změní. Protože důvod pro konzumaci medúz je samozřejmě dobrý, ale ve skutečnosti jsou pro tělo dobré: obsahují hodně bílkovin a kolagenu, mají nízký obsah kalorií a neobsahují vůbec žádný tuk.

Na festivalu Slow Fish se dozvídám, že princip „jez a vyhraj“ se neomezuje pouze na Středomoří. Je tam i karibská delegace.

Rybáři, výzkumníci a mořští biologové shromažďují nápady, jak bojovat proti svému vlastnímu nestoudnému druhu, perutýnovi, a propagovat jeho konzumaci od Mexika po Honduras a od Kostariky po Barbados.

Jemné maso perutýna však chutná jako zlatavý mořský vlk. Zdá se mnohem chutnější než medúza.

Největší dav diváků ale přitahuje kuchařská show s medúzami. Kolem se podává tác se smaženými medúzami (medusa fritta) a všichni sahají po chutných soustech, které byly právě osmažené na pánvi.

Taky to zkusím. Těstíčko je velmi jemné a svůdně křupavé. Myslela jsem, že medúzy se budou dlouho žvýkat, jako maso z olihní. Ale ve skutečnosti je to želatinové. Možná mám jen hlad, ale ta chuť mi moc chutná.

Jedna mladá žena zvolá, že je to „překvapivě lahodné“. A žena z Tchaj-wanu mi říká, že medúzy jsou v jejich zemi oblíbeným předkrmem, takže byla zvědavá, co s nimi Italové dělají. Muž vedle mě není nijak ohromen.

„Těstíčko je vynikající, ale medúza samotná není dobrá a navíc je kluzká,“ bručí.

Ptám se tříleté holčičky, co řekne. „Fuj, nebo chutné?“ „Chutné!“ Široce se na mě usměje a spokojeně žvýká. Asi má taky hlad.

A Marco Visciola připravil salát s vařenými medúzami, rýžovým octem, sezamovým olejem, mrkví a okurkami. O tento tradiční recept se s ním kdysi podělil jeden japonský kolega. A mně opět chutná. I když si myslím, že neutrální chuť medúzy (nebo její absence) se ke všem silným chutím hodí.

Ale Marco je nadšený. „Bylo to pro mě něco nového, sešlo se tolik zájemců,“ říká nadšeně.

A dodává, že nyní se v letním menu jeho restaurace určitě objeví medúzy ulovené místními rybáři: „Novinka pro návštěvníky, návrh od šéfkuchaře. Myslím, že se to stane populárním.“

A přesto mám pochybnosti. Ale pokud nechcete, aby vám dovolenou u moře zkazila další nákaza medúzami, možná byste si měli přestat stěžovat a začít je smažit?